Překladatelské agentury obsluhují většinu českého trhu s překlady. Přesto se názory na ně mezi překladateli často dost různí. I největší kritici obvykle uznávají, že agentura dokáže zpracovat větší objem textu v daném čase a / nebo více různých jazykových kombinací než překladatel-jednotlivec (freelancer). Rovněž často dokáže poskytnout doplňkové služby, které většina freelancerů nenabízí, např. grafické a sazečské práce.
Světem však koluje celá řada dalších tvrzení o agenturách, jejichž věrohodnost je diskutabilní. Vybral jsem několik z těch nejběžnějších a nabízím k nim komentář založený na svých zkušenostech za 7 let praxe překladatele na volné noze.
V tomto článku
- Agentura je kvalitnější než freelancer
- Velké agentury jsou lepší než malé
- Agentury jsou švarcsystém
- Agentury dusí překladatele
- Agentury si nemohou dovolit platit překladatele lépe
- Agentura překladateli „naplní rozvrh“
- Agentury si vybírají ty nejlepší překladatele
- Do cizího jazyka v agentuře vždy překládají rodilí mluvčí
- Agentury dělají rychle, levně, ale hlavně kvalitně
Mýtus 1: Agentura je kvalitnější než freelancer
Obecně to není pravda. Záleží ale na tom, o jakého freelancera jde.
Překladatelský trh v Česku (a i leckde jinde) funguje tak, že téměř všichni překladatelé jsou živnostníci. Přitom značná část z nich nabízí své služby jak přímým klientům, tak agenturám. Překladatelé, které můžete oslovit přímo jako freelancery, jsou tedy často ti samí, kteří zpracují váš překlad u agentury.
Agentury mohou tvrdit, že si z velkého množství překladatelů pečlivě vybírají (viz také Mýtus 7 níže). Pravdou je však spíše opak. Agentury obsluhují většinu objemu trhu, proto více překladatelů dělá pro ně než pro přímé klienty.
Naopak, překladatelé, kteří pracují převážně či výhradně pro přímé klienty, jsou obvykle ti lepší a úspěšnější. Přímé klienty je totiž těžší získat a udržet. Jako v řadě jiných „svobodných povolání“ jsou tedy ti nejlepší na trhu obvykle na volné noze. Více to nese a ti úspěšní se bez hůře placené agenturní práce obejdou.
Na druhou stranu je pravda, že agentury mají jistý minimální standard. Pokud bude zákazník hledat překladatele-jednotlivce a nebude vědět, kam jít a podle čeho vybírat, může snadno natrefit na někoho, koho by ani levná agentura neangažovala.
Na českém překladatelském trhu jsou v podstatě nulové tzv. překážky ke vstupu. To znamená, že za překladatele se může prohlásit v podstatě kdokoliv. Není třeba mít nic vystudovaného ani nikomu dokládat jazykové kvalifikace. Studenti, důchodci, lidé na rodičovské dovolené, přivýdělečníci a fušeři – ti všichni v Česku „také překládají“.
Obvykle nemají vlastní web a nejsou registrovaní na placených oborových portálech. Najít je ale můžete na celé řadě méně solidních a / nebo nízkonákladových internetových tržišť (třeba Webtrh, Stovkomat a další, v cizině pak Upwork, Fiverr atd.).
Poznáte je spolehlivě podle nízké ceny. Pokud někdo v r. 2023 účtuje méně než 200 Kč za normostranu, zpozorněl bych. „Řadový“ profesionál obvykle dnes účtuje přímým klientům kolem 300 Kč / NS a úspěšný freelancer klidně i 500 Kč / NS nebo více.
Mýtus 2: Velké agentury jsou lepší než malé
Obecně to nebývá pravda. Agentury se stran způsobu a kvality práce dost liší jedna od druhé. Hodně záleží na majiteli a jeho obchodní filozofii, do jisté míry pak i na koordinátorech překladů. Kvalita dané agentury je tedy dost individuální věc.
Má zkušenost je taková, že v průměru bývají výsledky práce u větších agentur spíše horší. Velké agentury se totiž zaměřují na maximalizaci objemu, zatímco řada agentur malých se specializuje na určitý typ práce a zákazníka. Ve své nice si pak často tyto malé agentury vedou lépe.
Mýtus 3: Agentury jsou švarcsystém
Většinou ne. Švarcsystém je velmi přesně definován v zákoníku práce a jeho podmínky je poměrně „těžké“ splnit. Musí skutečně jít o situaci, kde je člověk v podstatě zaměstnancem ve všech ohledech kromě toho právního.
Tak práce překladatelů pro agentury nefunguje. Je pravdou, že některé (zejména větší) agentury překladatelům sunou podmínky, které zcela neodpovídají nezávislému obchodnímu vztahu. Do „pravého“ švarcsystému to však obvykle má daleko. Osobně jsem se za svá léta praxe nesetkal ani s jedinou agenturou, kde by se na švarcsystém pracovalo.
Podrobné srovnání obvyklých podmínek spolupráce překladatelů s agenturami a zákonných znaků švarcsystému najdete pod heslem švarcsystém v mém glosáři překladatelských pojmů.
Mýtus 4: Agentury dusí překladatele
Častý to výkřik na překladatelských diskusních fórech. Samozřejmě co přesně znamená někoho „dusit“ je dost subjektivní. Nicméně v té extrémní formě, která někdy bývá zmiňována, to obvykle neplatí.
Tyto krajní názory obvykle tvrdí, že agenturní trh je v podstatě konspirací (spiknutím) „mocných“ agentur proti „chudákům“ překladatelům. Jde v zásadě o názor marxistický, kde agentura je postavená do role kapitalistického vykořistitele a překladatel je perzekuovaným proletářem.
Je pravdou, že podmínky spolupráce u některých (zejména větších) agentur příliš dobré nejsou a dlouhodobě se spíše zhoršují. V těch horších případech lze i říci, že jde o tzv. prekarizované zaměstnání. Podle mého názoru je však chybné tvrdit, že tento stav věcí je výsledkem plánovité, organizované a dlouhodobé činnosti agentur, jejímž cílem by bylo překladatele zcela marginalizovat (upostranit).
Realitě je myslím blíže tento pohled: Agenturní trh je tzv. oligopson. To je situace, kde soutěží mnoho drobných prodejců (zde překladatelů-jednotlivců) o přízeň malého počtu zákazníků (agentur, zejména těch větších). Tito zákazníci každý jednotlivě představují značnou část trhu.
V takové situaci je vyjednávací síla jednotlivého prodejce přirozeně nízká, a to i bez cíleného úsilí či plánu zákazníka ji dále snižovat. Tržně významný zákazník (velká agentura) si tedy může dovolit nastavovat podmínky výhodné pro sebe a nepříliš výhodné pro prodejce.
K podobným situacím dochází i na celé řadě jiných trhů. Známý příklad je v dodavatelských řetězcích automobilového průmyslu. Tam často platí, že pro určitého dodavatele dílů je jedna automobilka výhradním zákazníkem. Ta pak může dodavateli diktovat podmínky podobné tomu, jako by byl dceřinou firmou automobilky.
To, co existuje v překladatelství, je (výrazně) méně extrémní forma téže situace. To však neznamená, že by překladatelé měli situaci trpně snášet. Pomoci mohou tyto dva postřehy:
Za prvé, agentury samy jsou oproti svým významným zákazníkům malé firmy s nízkou vyjednávací silou. I největší české agentury mají jen pár desítek zaměstnanců a obrat v r. 2022 kolem 100–150 milionů Kč. Přitom „významný zákazník“ takové agentury je často firma se stovkami nebo i tisíci zaměstnanců a obratem v jednotkách miliard Kč či více.
Za druhé, vyjednávací sílu dále snižuje velké množství agentur na trhu, které všechny nabízí v podstatě ten samý produkt. Tím jsou překlady vyhotovené zástupci téže populace překladatelů na volné noze. Pracovníci agentury sami žádnou překladatelskou práci nevykonávají. Překlad je tedy takové kvality, jakou překladatel-živnostník dodá.
Jednotliví překladatelé mohou být lepší či horší. Ale pokud jich agentura potřebuje k obsloužení své poptávky např. sto, pak se jejich celková kvalita „zprůměruje“. Navíc dodavatelské kmeny jednotlivých agentur se mohou navzájem překrývat, jelikož jeden překladatel často pracuje pro několik agentur zároveň.
Sto překladatelů pracujících pro agenturu A tedy bude mít velmi podobnou průměrnou kvalitu jako sto jiných (nebo částečně těch samých) překladatelů pracujících pro agenturu B. Kvalitu pak lze těžko použít jako konkurenční výhodu, je-li všude podobná. Namísto toho si agentury běžně konkurují ostatními parametry služby, zejména cenou a rychlostí dodání.
Výsledkem je, že pokud agentury mají pocit, že mohou, snaží se tlačit své dodavatele (překladatele) na nižší ceny, kratší termíny atd. Důvodem není až tak kořist, jako spíš slabá pozice agentur vůči jejich vlastním zákazníkům i vůči sobě navzájem.
Jedním možným řešením pro překladatele je unionizace (zakládání odborů), která je nově (od r. 2022) pro drobné živnostníky v celé EU povolená. Aktuálně na vytvoření odborové organizace pro české komerční překladatele pracuje jejich profesní sdružení, Jednota tlumočníků a překladatelů. Dalším řešením je větší snaha o vlastní marketing a hledání přímých zákazníků.
Obě tato řešení je samozřejmě možné kombinovat. Pokud odbory pomohou, pak to bude zejména v jednání o podmínkách s těmi největšími agenturami. Naopak budování kmene přímých klientů pomůže překladateli závislost na agenturách snížit a nemuset tak jejich praktiky řešit.
I jen částečný úspěch může dát překladateli možnost odmítat alespoň ty agentury, jejichž podmínky jsou relativně nejhorší. Čím více překladatelů si to bude moci dovolit, tím větší bude tlak na agentury, aby své podmínky zlepšily, chtějí-li sehnat dostatek dodavatelů.
Mýtus 5: Agentury si nemohou dovolit platit překladatele lépe
Někdy je to pravda, někdy ne. Tržní situaci, které agentury čelí, popisuje Mýtus 4 výše. Tam jsem psal, že agentury jsou pod silným tlakem konkurovat si navzájem co nejnižší cenou.
Obecně platí, že provozování překladatelské agentury není žádný „zlatý důl“. Agentura je živa z marže, kterou přirazí koncovému zákazníkovi k ceně, za níž překlad nakoupila od překladatele-živnostníka. Z marže se platí provozní náklady agentury, z nichž většinu obvykle tvoří mzdy koordinátorů. Zbytek je zisk majitele.
Výše marže, kterou si agentura může naúčtovat, je dána tím, jakou cenu dokáže vyjednat s překladatelem na straně jedné a se zákazníkem na straně druhé. Malé agentury si většinou příliš vysoké marže dovolit nemohou. Často jsou sotva výdělečné, někdy i ve ztrátě. Naopak velké agentury si mohou dovolit marže podstatně komfortnější a svým majitelům často vydělávají rok za rokem úhledné sumy.
Překladatel, který přemýšlí, zda ho agentura bere či nebere „na hůl“, si může vyhledat její účetní výkazy v obchodním rejstříku. Z těch lze přibližně vyčíst výši marže jako rozdíl mezi tržbou (což je inkaso od zákazníků) a výkonovou spotřebou na služby (což jsou převážně odměny překladatelů).
Rovněž tam lze vyčíst zisk a porovnat jej s obratem. Pokud vidíte, že agentura sotva uživí svého majitele, pak asi nemá smysl jednat s ní o vyšší sazbě, ani ji plísnit, že nedá více. Zda pro ni za nabízenou sazbu budete pracovat je ale samozřejmě na vás.
Jindy naopak vidíte, že větší agentura vydělává majiteli osm cifer ročně, nabízí vám nižší sazbu než malý konkurent a přitom tvrdí, že přidat prostě nemůže, jinak by zkrachovala. Tento druhý příběh zjevně nesedí a agentura vás nejspíš holí. Samozřejmě není zločin vydělávat podnikáním. Je ale neetické tvrdit, že lepší cenu dát nemůžete, když pravdou je, že ji dát nechcete.
Mýtus 6: Agentura překladateli „naplní rozvrh“
Nespoléhejte na to. Ano, někdy se stane, že agentuře daný překladatel vyhovuje, a tak mu posílá práci setrvale nebo i přednostně. Má-li agentura více zakázek než překladatelů, mohou být její „stálí“ překladatelé vytíženi i úplně. Tato situace může někdy fungovat stabilně celá léta.
Pamatujte ale, že překladatel je stále živnostníkem a agentura má nulovou povinnost „zajišťovat“ mu práci. Může se stát, že agentuře zakázek ubyde, přestane být s překladatelem spokojena, změní se její potřeby, nebo jen najde někoho levnějšího. Nebo zkrachuje, někdo ji koupí, odejde koordinátor, který daného překladatele preferoval atd.
Dříve vytěžovaný překladatel pak může náhle přijít o značnou část nebo i všechny zakázky od dané agentury. Často se tak děje bez jakéhokoliv varování nebo oznámení. Zakázky prostě přestanou chodit. Z právního hlediska šlo přitom o nezávislý dodavatelský vztah, takže překladatel se nemá čeho a jak domáhat.
Navíc v posledních letech se trh s překlady mění. V dnešním ekonomickém řádu často platí, že „vítěz bere vše“. K příčinám patří šíření digitálních technologií, struktura finanční soustavy, právní rámec a setrvačnost historických trendů. Taková ekonomika nahrává konsolidaci (snižování konkurence) na řadě trhů, včetně toho agenturního. Pár největších agentur tedy představuje stále větší procento trhu, zatímco agentur menších postupně spíš ubývá.
Přitom zájemců o práci s překlady stále přibývá, neboť jejich kvalitu a kvalifikaci nikdo důsledně nekontroluje. Větší agentury si pak mohou dovolit nabízet horší podmínky a méně si váží jednotlivých překladatelů.
Zároveň strojový („AI“) překlad snižuje množství dostupné práce a mění povahu části zakázek. Z pohledu překladatele spíše k horšímu. Kontrola chyb po stroji (tzv. post-editace strojového překladu, MTPE) je pro většinu lidí méně zajímavou a naplňující prací než ruční překládání.
Existence strojového překladu také umožňuje amatérům snadno dosáhnout určité minimální úrovně kvality. Ta sice profesionální práci neodpovídá, ale řada slevychtivých zákazníků se s ní spokojí. Ze všech těchto důvodů jsou přísliby stabilního angažmá u agentury méně věrohodné než dříve.
Osobně jsem také měl nejlepší obchodní vztahy a nejstabilnější odbyt u agentur, které mi nikdy „naplnění rozvrhu“ neslibovaly. Pokud agentura plné vytížení slibuje, je to pro mě spíš varovným signálem.
S těmito sliby obvykle operují větší agentury s horšími podmínkami spolupráce. Ty také mívají kontakty na mnohem více překladatelů, než kolik jich dokáží plně vytížit. Nemají tedy problém zakázku zadat někomu jinému, pokud se jim to hodí.
Mýtus 7: Agentury si vybírají ty nejlepší překladatele
Obvykle ne. Jiné faktory dominují. Každá agentura by si samozřejmě ze dvou jinak stejných překladatelů vybrala toho lepšího. Žádná si úmyslně a cíleně neplní dodavatelský kmen diletanty.
Agentury jsou ale obvykle (viz Mýtus 4), a v poslední době stále více (Mýtus 6), pod cenovým a časovým tlakem ze strany klientů, konkurence a strojového překladu. To je nutí vybírat překladatele zejména podle těchto priorit.
Rychlý a levný překladatel ale nejspíš nebude kvalitní (viz také Mýtus 9 níže). Agentury navíc často oslovují překladatele méně zkušené. O nich předpokládají, že budou ochotni akceptovat nižší sazby a větší časový tlak. Po nějaké době řada překladatelů zjistí, že za takových podmínek se jim živnost nerentuje. Z trhu odejdou a v agentuře je nahradí noví začátečníci.
Výsledná kvalita agenturních dodavatelských kmenů bývá nekonzistentní, jelikož není při výběru překladatelů velkou prioritou. Ve většině agentur jsou někteří lepší, jiní horší. Podle toho, jak se zrovna agentuře na kvalitu „poštěstilo“. Klient pak vždy čelí riziku, že agentura jeho překlad přidělí někomu z těch méně zdatných.
Relativně nejlepší kvalitu mívá dodavatelský kmen v těch agenturách, které jsou ochotny poskytnout lepší podmínky spolupráce, zejména stran sazeb a termínů dodání. To jsou obvykle spíše menší agentury, které obsluhují určitou niku. V ní mají se zákazníky osobnější vztahy, což jim umožňuje vyjednat rozumné podmínky. Díky nim si pak mohou více vybírat mezi překladateli.
Mýtus 8: Do cizího jazyka v agentuře vždy překládají rodilí mluvčí
Minimálně v angličtině to určitě neplatí. Osobně jsem viděl mnoho agenturních překladů, které byly zjevně překládány Čechy. To by nebyl problém, pokud by daní Češi uměli psát anglicky stejně dobře jako rodilí mluvčí. Tak to však většinou není.
V agenturních překladech do angličtiny jsou běžně k vidění chyby a pozůstatky české frazeologie a větné stavby (tzv. čechismy). Pokud si takový text přečte rodilý mluvčí, pozná ihned, že jeho autor rodilým mluvčím nebyl. (Stejně jako by Čech poznal český text psaný cizincem, který umí česky sice velmi dobře, ale ne dokonale.)
Agentury by samozřejmě preferovaly, aby do cizího jazyka opravdu překládali jen rodilí mluvčí. V překladu do angličtiny si to však v českých podmínkách nemohou dovolit. Rodilí mluvčí angličtiny obvykle žijí v anglofonních zemích, kde jsou sazby za překlad dvakrát až třikrát vyšší než v Česku. Česká agentura na takovou sazbu nemá rozpočet a oni za „české peníze“ pracovat nebudou.
Rodilí mluvčí angličtiny žijí i zde v Česku, a ti by se možná s českou sazbou spokojili. Není jich ale zdaleka dost na to, aby pokryli poměrně vysokou poptávku po překladech do angličtiny. Takový kandidát musí umět češtinu tak dobře, aby z ní mohl překládat. Musí také být schopen a ochoten jako překladatel pracovat.
To je dost vzácná kombinace. Početní statistiky nemám, ale osobně vím doslova o hrstce takových lidí v celém Česku. I pokud zahrneme lidi bilingvní (z dvojjazyčných rodin), pořád to není dost. Navíc je-li rodilý mluvčí angličtiny v Česku vzácnost, tím snáze najde přímé klienty, kteří zaplatí víc než agentura.
Běžnější je v agenturách jen kontrola překladu rodilým mluvčím. Zde překlad vyhotoví český překladatel za tuzemskou sazbu. Agentura jej pak odešle do korektorské společnosti v anglicky mluvící zemi.
Tam pracují lidé, kteří pouze kontrolují angličtinu. Ti nemusí být překladateli ani umět cizí jazyk a jsou proto mnohem levnější. I po započtení velkého rozdílu v celkové hladině příjmů mezi Českem a anglofonním světem jsou pro agenturu relativně cenově dostupní. Přesto však taková kontrola stojí nemalé peníze navíc. Agentury ji proto většinou nabízí jen za příplatek, ne jako standard.
Mýtus 9: Agentury dělají rychle, levně, ale hlavně kvalitně
Není pravda. Rychlost, cena a kvalita jsou tři hlavní parametry překladatelských služeb. Panuje mezi nimi vztah typu trade-off (něco za něco). Zvýšení jednoho z parametrů tedy vyžaduje snížení alespoň jednoho jiného parametru. Přitom parametry agenturního produktu jsou převážně dány tím, jaké má agentura překladatele (viz také Mýtus 1 a Mýtus 7 výše).
Překladatel, který je rychlý a kvalitní, nebude pracovat levně. Překladatel, který je rychlý a levný, toho těžko může dosáhnout jinak než kompromisem v kvalitě. Překladatel, který je levný a kvalitní, obvykle práci dělá „z lásky“ ve volném čase. Proto většinou nemá čas ani potřebu plnit krátké termíny dodání.
Každá obchodní společnost na konkurenčním trhu má snahu prezentovat své služby v co nejlepším světle. Mnoho agentur proto tvrdí, že vynikají ve všech třech parametrech. Zákazník by si ale měl při nákupu překladatelských služeb vybrat nejvýše dva a na ty se zaměřit. Není totiž příliš reálné, aby někdo splnil všechny tři.