Základní informace
Překladatelská agentura (řidčeji také překladatelská firma) je obchodní společnost, která zprostředkovává zakázky mezi překladateli-živnostníky a koncovými zákazníky.
Zakázky zprostředkované překladatelskými agenturami tvoří většinu trhu s překlady v Česku (a i ve většině jiných zemí). Kromě zprostředkování agenturou je také možné oslovit přímo překladatele.
Více o heslu
Obchodní postavení
Navzdory tradičnímu názvu není překladatelská agentura ve skutečnosti agentem (obchodním zástupcem) ani překladatele, ani zákazníka. Jedná se o společnost typu nákup-prodej, která obchoduje na vlastní účet a odpovědnost. Vyhledává zákazníky, kterým prodává překlady. Ty nakupuje od subdodavatelů, tj. překladatelů-jednotlivců, kteří jsou téměř vždy živnostníky.
Překladateli zaplatí agentura dohodnutou sazbu (obvykle podle počtu normostran či slov v překládaném textu). K té si přirazí marži dle vlastního uvážení, z níž hradí své náklady (zejména mzdy zaměstnanců, tzv. koordinátorů překladů) a zisk majitele. Za výslednou cenu pak prodá překlad koncovému zákazníkovi.
Z obchodněprávního hlediska jde o řetězec dvou nezávislých obchodních vztahů: vztah koncového zákazníka s agenturou a vztah agentury s překladatelem. Zákazníkova dohoda o překladatelských službách je pouze s agenturou. Stejně tak překladatelovým zákazníkem je pouze agentura, nikoliv koncový zákazník.
Situace na trhu
V českých podmínkách jsou překladatelské agentury obvykle společnostmi s ručením omezeným; výjimečně lze narazit na společnost akciovou.
V porovnání s průměrem celé ekonomiky jsou i ty největší tuzemské překladatelské agentury spíše menšími firmami: Řádově do cca. 150 milionů Kč ročního obratu (r. 2022) a 50 zaměstnanců. Obvyklejší je obrat v desítkách milionů a počet zaměstnanců do deseti. Malé agentury mohou mít obrat v jednotkách milionů a jen jednoho či dva zaměstnance.
Pokud vás zajímají podrobnosti o situaci na českém trhu s překlady, můžete si přečíst článek na mém blogu. V dalším článku pak podrobněji rozebírám ceny. Články nejsou výhradně zaměřené na agentury, ale některé oddíly o nich pojednávají.
Přesný počet agentur v Česku není, pokud vím, nikde evidován. Stejně tak se nezdá být možné dohledat spolehlivá čísla o úhrnném obratu agenturního trhu. Osobně jsem v prvním z výše zmíněných článků odhadl počet agentur na vyšší desítky (z toho cca. 10–15 větších, zbytek spíše menší až velmi malé). Celkový obrat agenturního trhu (r. 2022) jsem pak odhadl kolem 1,5 miliardy Kč. Jde však jen o dosti nejistý nástřel.
Většinu překladatelských zakázek v Česku obsluhují agentury tuzemské. Ve většině zahraničních zemí překladatelské agentury existují také, nicméně na český trh zatím příliš nepronikají. Největší agentury na světě obsluhují bohatý anglofonní svět; jde o firmy převážně americké, někdy britské. Obrat globálních lídrů dosahuje až kolem 20 miliard Kč ročně, tedy mnohonásobně větší než i největší čeští hráči.
Tržní dynamika a kvalita
Jelikož ten samý překladatel může spolupracovat s několika agenturami, je pracovní síla většiny agentur v podstatě tatáž. (Přesněji řečeno, rekrutuje se z téže zásobárny.) Reálná kvalita překladatelské práce ve většině agentur je proto v podstatě stejná.
Ekonom by tedy řekl, že agentury sobě navzájem konkurují s tzv. nediferencovaným produktem (prodávají v zásadě totéž). Proto většina agentur volí strategii soutěže nejnižší cenou, případně nejrychlejším termínem dodání.
Konkurenční model založený na výběru kvalitnějších překladatelů by sice v těchto podmínkách možný byl, ale bohužel se mu dlouhodobě příliš nedaří. K tomu pomáhá fakt, že překladatelem v Česku může být prakticky kdokoliv (tzv. překážky ke vstupu na trh jsou téměř nulové). Zároveň zákazník obvykle není schopen sám poznat kvalitu překladu, a to nejen před nákupem, ale často ani po něm.
Agentury na to hřeší a najímají obvykle ty nejlevnější překladatele, které je možno najít. Za cenových a jiných podmínek, které zejména větší agentury překladatelům nabízí, není příliš reálné dlouhodobě na trhu přežít. Proto mnoho překladatelů z oboru po pár letech odchází a u agentur je nahrazují čerstvě příchozí, kteří jsou ochotni za nízké sazby pracovat.
To se opakuje ve spirále, která v posledních letech vede k postupné prekarizaci překladatelské profese a úpadku průměrné kvality překladů. Velké, pro zákazníky obvykle dražší agentury vůči tomu nejsou imunní; naopak.
V posledních letech zároveň nízká kvalita lidských překladů vystavuje obor novému existenčnímu riziku: Strojové („AI“) překladače sice zdaleka nedostačují kvalitnímu překladateli, ale s nekvalitním lidským překladem již dnes srovnatelné jsou. Přitom jsou mnohem rychlejší a levnější.
Hrozí tedy, že trh, který se v uplynulých letech zacyklil v nízké kvalitě, bude nahrazen strojovým překladem. Právě ta přidaná hodnota, která by mohla trh zachránit (tj. kvalita), na něm totiž často chybí. Je tedy možná jen otázkou času, než si toho zákazníci všimnou a zachovají se podle toho.
Jak poznat dobrou agenturu
Zvenčí jako zákazník bohužel těžko. Veřejné prezentace v podstatě všech agentur obsahují standardní, vágní formulace o tom, jak moc daná společnost dbá na kvalitu a jak pečlivě vybírá překladatele. V praxi to však často vypadá jinak, právě proto, že je všeobecně známo, že zákazník nízkou kvalitu stejně nejspíše neodhalí.
Z pozice překladatele je to poněkud snazší, neboť překladatel vidí, jak agentura přistupuje k zakázkám a zda dbá na kvalitní zpracování, nebo jen maximalizuje objem. Stejně tak je často možné vidět překlady kolegů, z čehož si může překladatel udělat obrázek o průměrné kvalitě dodavatelského kmene dané agentury.
Zákazníka může přilákat agentura, která slíbí splnění v podstatě jakýchkoliv požadavků na provedení zakázky a rychlost dodání. To je sice líbivé, ale znakem kvality to obvykle není. Překladatelé, kteří na zakázce pracují, jsou jenom lidé. Pokud jim agentura zadá nereálné podmínky (rychlost, způsob provedení, použití automatického překladu apod.), na kvalitě výsledku se to podepíše.
Pokud tak agentura jedná pravidelně, lepší překladatelé s ní možná ani spolupracovat nebudou. Dobrému překladateli totiž záleží na kvalitě vlastní práce a nerealistické zadání tedy spíše nepřijme. To samé platí o tlaku na nízké sazby: Za ty nejnižší sazby pracují jenom ti překladatelé, kteří nemají jinou možnost. To obvykle nejsou ti kvalitní.
Pokud tedy agentura zákazníkovi sdělí, že na něco je potřeba více času, že by bylo dobré upřesnit zadání, že ten či onen požadavek není reálné splnit atd., není to většinou znakem neschopnosti. Naopak, pravděpodobnější je, že se jedná o agenturu zodpovědnou, která neslibuje nesplnitelné, ale snaží se zajistit, aby zakázka byla zpracována kvalitně.
Má osobní zkušenost je taková, že nereálné parametry zakázek a „nadbíhání“ zákazníkům slibováním nemožného je častější u těch největších agentur. Naopak malé agentury často mají parametry zakázek nastavené mnohem rozumněji.
To samozřejmě nutně neznamená, že každá malá agentura je automaticky dobrá a každá velká je špatná. Nicméně celkový trend se zdá být „čím větší, tím horší“. Alespoň tedy viděno ze strany překladatele.
Překladatelské zakázky v globální době
U velkých agentur se také častěji vyskytují zakázky pro nadnárodní společnosti, které do české agentury doputovaly přes několik zprostředkovatelů. Např. nadnárodní firma najme společnost na externí zajištění (outsourcing) některých činností. Ta najme velkou západní agenturu na překlad. Ta pošle zakázku na překlad češtiny větší české agentuře, a až ta zadá práci překladateli, který ji skutečně udělá.
Tyto zakázky jsou často problematické. Výsledkem několikafázového přeposílání bývá organizační chaos, nejasné instrukce, požadavek na použití ne vždy spolehlivých digitálních platforem pro dodání překladu původnímu zadavateli, a další potíže. Navíc toto přeposílání významně ukrajuje z času dostupného překladateli na samotnou práci, což může vést k nereálně krátkým termínům, a tedy odbyté, nekvalitní práci.
Čím více „globalizovaný“ je řetězec, kterým zakázka putuje, tím obvykle hůře. Zákazník by měl pamatovat, že bez ohledu na to, jak sofistikované služby mu někdo slibuje, na konci řetězu vždy stojí překladatel – drobný živnostník. Téměř nikdo jiný obecně překlady neprovádí.
Zákazníkům lze tedy doporučit zadávat překlady pokud možno lokálně. Čím méně mezistupňů bude mezi zákazníkem a jeho překladatelem, tím méně bude slabých míst, kde může snadno dojít k úpadku kvality. Navíc každý další prostředník v řetězci nejspíše zvýší cenu, neboť každý z nich musí být živ z nějaké marže.
Naopak čím blíže je zákazník překladateli, tím větší má šanci s ním osobně komunikovat a sdělit mu přesně, jak si zakázku představuje. Překladatel pak má možnost reagovat a se zákazníkem jakékoliv dotazy či problémy přímo vyřešit.
Z tohoto pohledu je tedy nejlepší, pokud si zákazník překladatele najde přímo, bez zprostředkování agenturou. Druhou nejlepší možností je zřejmě menší, svědomitá agentura, která má více kapacity na osobní (nikoliv korporatizované či automatizované) jednání se zákazníkem i překladatelem.
Podmínky spolupráce pro překladatele
Spolupráce s agenturami – zda ano či ne, případně za jakých podmínek – je mezi překladateli dlouhodobě kontroverzní téma. Stížnosti na nízké sazby, špatné podmínky spolupráce, neetické jednání a další sporné body jsou běžným obsahem překladatelských diskusí.
Jiní překladatelé naopak mají k agenturám pozitivní vztah a v debatách je hájí. Značné množství překladatelů také pracuje výhradně pro agentury a diskusí v oboru se zřejmě ani neúčastní.
Má osobní zkušenost je, že podmínky nabízené agenturami překladatelům-jednotlivcům se mohou dost lišit agenturu od agentury. Záleží zřejmě hlavně na majiteli konkrétní firmy, jaký obchodní model a chování k dodavatelům si nastaví. V menší míře pak může záležet na koordinátorovi, s nímž překladatel jedná, a kvalitě jeho práce a vystupování.
Osobně jsem se u agentur setkal s širokým gamutem podmínek a způsobů jednání sahajících od zcela bezproblémové, hladké dlouhodobé spolupráce až po požadavky, které byly exploativní (zneužívačné), bruslily na hranici švarcsystému, a / nebo prostě nebyly reálně splnitelné.
Přitom na první pohled je těžké poznat, která agentura se bude chovat jak; je to opravdu kus od kusu. Je-li ve věci nějaká pravidelnost, pak se mi zdá, že u větších agentur jsou podmínky obecně spíše horší. Naopak nejlépe fungující spolupráci jsem zaznamenal s některými agenturami menšími až malými.
Kontrolní seznam překladatele pro spolupráci s agenturou
Co mít na paměti jako východisko
- Jste živnostník, nikoliv zaměstnanec. Jednejte podle toho.
- Máte nulovou pracovněprávní ochranu.
- Ručíte celým svým osobním majetkem.
- Pokud vám někdo něco slíbí jinak než písemnou dohodou, má to malou nebo žádnou váhu.
- Agentura je váš zákazník a nemá žádnou povinnost se o vás „starat“.
Které praktiky lze považovat za diskutabilní
Trvání agentury na sazbě nižší, než je na trhu běžné (low balling)
K odhalení podsazené ceny je třeba mít přehled o cenách alespoň pár dalších agentur. Ceny agenturního trhu v r. 2023 se snaží odhadovat článek na mém blogu.
Vytváření dojmu zaměstnaneckého vztahu, jistot a zázemí
Některé agentury to ve své komunikaci s překladateli rády dělají. Nepočítejte však s tím, že tyto věci skutečně dostanete. Poskytovat pracovníkům tyto podmínky je pro firmy velmi drahé a v případě zaměstnanců to dělají pouze proto, že jim to zákon káže. U živnostníků žádnou takovou povinnost nemají, proto je nepravděpodobné, že by tak učinily jen „z dobroty srdce“. Naopak, je pravděpodobnější, že jde o pokus vámi manipulovat.
Nerovné dodavatelské smlouvy
Někdy navíc maskované jako dohody o mlčenlivosti. Agentura se zde nezavazuje k téměř ničemu, ale překladatel se má zavázat k široké škále omezujících a / nebo nerealistických požadavků. Zde připomenu, že ve smlouvách oblíbený závazek agentury „platit včas“ je obecnou povinností dle obchodního práva. Nemusí tedy být ve smlouvě mezi „nadstandardními“ závazky vůbec uveden a jako takový je téměř bezcenný.
Požadavek na písemný souhlas s vysokou smluvní pokutou
Tyto smluvní pokuty se vztahují na „porušení důvěrnosti“, v horších případech i na „porušení dodavatelské dohody“. Zde je nutno poznamenat, že pokud byste byli zaměstnancem, bylo by pro zaměstnavatele protiprávní s vámi ujednávat smluvní pokutu v jakékoliv výši.
Žádat smluvní pokutu od živnostníka protiprávní není. Nevěřte však agenturám, které vám tvrdí, že mnoha(set)tisícové pokuty jsou „normální“. Nejsou. Existuje celá řada agentur, které s vámi budou spolupracovat i bez takového ujednání.
Pokud už někdo na smluvní pokutě trvá, radím nepodepisovat více, než do 100 % hodnoty zakázky, při níž k porušení dohody došlo. Pamatujte, že máte neomezené ručení a proti smluvní pokutě se nelze pojistit.
Proto neakceptujte ústní argumenty, že pokuta se v praxi „nikdy nevymáhá“. Může to tak být, ale pokud by na pokutu přece jenom došlo, mohli byste se dostat do vážných finančních potíží. Teoreticky by mohla agentura hrozbu pokuty využívat i jako nátlakový mechanismus k získání jiných ústupků.
Výmluvy při snaze vyjednat lepší podmínky
Některé agentury se nadměrně často odvolávají na to, že jejich podmínky jsou ty jediné, které jim umožní získat „pro vás“ zakázky. Zejména se to stává při snaze překladatele přejednat ceny, podmínky či si na něco postěžovat.
Je to téměř vždy výmluva, polopravda či výslovná lež. Agentury, které takto běžně komunikují, zpravidla patří mezi ty nejvíce výdělečné a pro zákazníky nejdražší. Vaše nízká sazba nejspíš jen živí jejich vysokou marži. (Marži lze odhadnout prohlídkou účetních výkazů agentury, které by měly být volně ke stažení v obchodním rejstříku.)
Obvykle jde o větší agentury, kde koordinátor nemá šanci tyto podmínky ovlivnit a od majitele dostal povel, že má právě tuto výmluvu použít, bude-li si někdo stěžovat. Osobně mám zkušenost, že tento argument obvykle používají jen ty agentury, které za něj mají co skrývat.
Nereálně krátké termíny
Pro představu, průměrný výkon překladatele je dle globální studie společnosti CSA Research zhruba 2.000 slov (asi 8 NS) za pracovní den. Cca. 10 % těch nejrychlejších překladatelů pracuje rychlostí kolem 4.000 slov denně. (To vše je pro překlad. Pro korekturu počítejte zhruba dvojnásobek. V případě použití CAT je nutno počítat jen tzv. nová slova.)
Pokud vám tedy agentura nabízí termín, kde je potřeba přeložit 5.000 slov denně, a tváří se, že jde o termín běžný, vymýšlí si. Za „standardní“ podmínky dodání na českém trhu platí předpoklad zpracování 6–8 NS na den, nepočítaje den zadání. Tedy např. překlad o délce 40 NS zadaný v pondělí by měl mít termín zhruba do dalšího pondělí, přinejhorším do pátku.
Organizační chaos
Změny zadání na poslední chvíli nebo v průběhu práce, neproveditelné či nesrozumitelné instrukce, nefunkční online nástroje (správa zakázek, online CAT atd.), a další. Chyba či problém na jednotlivé zakázce může samozřejmě potkat kohokoliv. Překladatel by se v tom případě měl snažit agentuře vyjít vstříc.
Pokud je však tento stav věcí normou, pravděpodobně jde o agenturu, která si neumí práci zorganizovat. Nebo si nabírá více práce, než na kolik má lidi. Pamatujte, že taková agentura pak tyto průšvihy může snadno nechat dopadnout na vás.
Očekávání okamžité reakce na poptávku
Překladatel není telefonní ústředna. Na poptávky je běžné reagovat v přestávkách mezi překladatelskou prací, nikoliv sedět celý den přišpendleni k telefonu. Koordinátoři překladů sice celý den na telefonu sedí, ale v případě potřeby se nebojte jim jemně připomenout, že vy na rozdíl od nich za nic takového placení nejste.
Agentura, která se tváří, že je nutné odpovědět vždy do patnácti minut, jinak osloví někoho jiného, vás zřejmě vůbec nepotřebuje. Podle toho se k vám bude nejspíš chovat i v jiných ohledech. Odpovídat je samozřejmě nejlepší co nejdříve, ale osobně jsem názoru, že prodleva pár hodin v pracovní době není nic nenormálního.
Dlouhá splatnost faktur
Běžná splatnost faktur mezi firmami v Česku je 14–30 dní. Delší splatnosti jsou přiměřené jen u velkých zakázek (miliony Kč a více) mezi velkými podniky. Mnoho českých živnostníků bere za standard 14 dní.
Osobně považuji za přiměřené agentuře nabídnout 14–30 dní od dodání překladu, podle jejího přání. Případně měsíční zúčtování se splatností 14 dní od zúčtovacího data. (To je obvykle konec měsíce; v tom případě splatnost 14 dní je srovnatelná se splatností mezd zaměstnanců.) Konec měsíce plus 30 dní považuji za krajní možnost.
Splatnost delší než 30 dní není přiměřená a doporučil bych ji neakceptovat.
Pravidelné zpožďování plateb
Výjimečně se platba zpozdit může, nicméně nemělo by to být pravidlem. Jednak upomínání faktur plýtvá vaším časem, jednak vás může dostat do finančních potíží (tzv. druhotná platební neschopnost). Navíc pokud má firma špatnou platební morálku, může to ukazovat na problémy s likviditou (v řidších případech na úmyslné neplatičství). Roste tedy riziko, že jednoho dne vám nezaplatí vůbec.
Poznámka: Výše uvedený výčet představuje názor autora a není nutně vyčerpávající. Jaké praktiky lze či nelze považovat za pochybné je vždy subjektivní úsudek. Objektivně lze definovat pouze praktiky protiprávní (např. podvod, švarcsystém atd.), kterými se text výše nezabývá.